Tento text jsem četl v roce 2019 o "NOCI KOSTELŮ" v Hořicích...

Moje klikatá cesta ke křtu...

Jmenuji se Aleš Vostřez, je mi 48 let a celý svůj život žiji v Hořicích. Přečtu vám dnes příběh o tom, jak se to stalo, že jsem se v roce 2012, když mi bylo 41 let, nechal zde v tomto kostele pokřtít. Narodil jsem se v roce 1971 a patřím do generace takzvaných "Husákových dětí". Byl jsem vychován v rodině, kde nikdo do kostela nechodil. Soudružka učitelka nejenom mě, ale i ostatním dětem již na prvním stupni základní školy vysvětlila, že žádný Bůh není, že se na Boha věřilo snad někdy v pravěku, kdy se lidé báli bouřky a tak, a pokud v moderním socialistickém světě někdo v Boha ještě věří, tak je to snad tu a tam možná nějaký chudák, nebo nějaký popletený blázen. Na základní škole jsem tedy můj osobní vztah k Bohu vyřešil celkem rychle a popravdě řečeno mě to vůbec nezajímalo.

Když jsem přemýšlel, kdy a kde mi do života poprvé vstoupil nějaký křesťanský symbol, který by nějakým způsobem více upoutal moji pozornost, tak jsem si vzpomněl na moment, když na konci základní školy přišli do naší třídy vojenští lékaři, a nás kluky prohlíželi, jestli jsme natolik zdraví abychom mohli jít později na základní vojenskou službu. Všichni jsme před nimi stáli v trenkách a můj tehdy nejlepší kamarád Miloš měl na krku řetízek s křížkem. Jeden z doktorů se ho hned začal vyptávat, jestli chodí do kostela, a on popravdě odpověděl že nechodí, ale že křížek nosí rád. Myslím, že ho nemusel sundat, ale doktor se na něho díval dost nehezky a z jeho očí se dalo vyčíst, že Milošovi v budoucnu zařídí vojenskou službu nejlépe někde ve Zvolenu u tankistů. Kristův kříž mi tedy vstoupil tehdy do života. Vstoupil tam ne jako nějaký náboženský symbol, ale jako symbol něčeho, co soudruzi nemají vůbec rádi. Byl to symbol něčeho zakázaného. O pár let později na železničním učilišti v Nymburce jsme si už s klukama malovali po penálech, taškách a oblečení nápisy se jmény různých západních metalových kapel jako Kiss, AC/DC, Iron Maiden, nebo Judas Priest a většinou to vždy bylo doplněno namalovaným křížem. Kříž tomu hudebnímu západnímu světu dodával takový větší punc odporu a zakázanosti. S křížem jsme se cítili víc zápaďácky.

Po vyučení jsem pracoval jako opravář v lokomotivním depu Hradec Králové. V naší partě bylo asi třicet dělníků. Mezi nimi byl i jeden, kterému všichni říkali Abbé. Abbé, nepil, nekouřil, nemluvil sprostě → pracoval. Byl takový nenápadný, a tak nějak se o něm vědělo, že je to ten pámbíčkář, a tak byl proto tak trochu divnej. Když přišel rok 1989 a s ním změna tehdejšího režimu, objevily se tu a tam nějaké křesťanské letáky a brožurky a já jsem v návalu tehdejší polistopadové euforie pocítil náhlou potřebu, se o křesťanství dozvědět víc. Jediný člověk, kterého jsem znal a měl jsem ho po ruce byl právě Abbé. Když jsem ho oslovil bylo vidět, že je za můj zájem rád, ale zároveň bylo také vidět, že se vůbec necítí na to, aby mi o křesťanství vypravoval. Šel do skříňky, někde tam mezi nářadím vyštrachal kapesní vydání textů Nového zákona, to mi věnoval a řekl něco v tom smyslu, že jako ať si hlavně čtu ta čtyři evangelia, co jsou na začátku knihy. A tak jsem se poprvé dostal v osmnácti letech k tomu, že jsem si četl příběhy o Ježíši Kristu. Díky této četbě evangelií ovšem nedošlo u mě k nějaké zásadní a zázračné proměně. Příběh Ježíšova života mi přišel zajímavý, ale zdál se mi spíš jako nějaká nereálná legenda. Hlavně to Ježíšovo zmrtvýchvstání, a to, jak křísil mrtvé. Bylo mi prostě jasné, že i kdyby byl příběh evangelia založen na skutečnosti, tak autor ho opravdu hodně přibarvil.

V té době jsem již hrál na baskytaru v punkrockové kapele N.V.Ú. (Nepřichází v úvahu). S kapelou jsme objížděli rockové kluby a festivaly po celé republice, složili jsme spoustu vlastních písní, které dodnes nejen tato kapela hraje a natočili asi čtyři alba. Kapela N.V.Ú. byl můj polistopadový svět. Byla pro mě vším. Tehdy mi hrozila základní vojenská služba, a to by znamenalo konec hraní v kapele. Tehdy již bylo možné jít na náhradní civilní vojenskou službu. A tak jsem vystřídal lokomotivní depo za hořickou invalidovnu, kde jsem nakonec zůstal jako pomocný zdravotník až do roku 1995. Práce v invalidovně mě určitě posunula směrem k Bohu. Musel bych být slepý abych nezačal vnímat jednotlivé osudy obyvatel invalidovny. Na první pohled mohou ty osudy být smutné, ale byli tam i tací, kteří navzdory svým tělesným omezením nebyli zapšklí a nenávistní, ale nesli svá omezení statečně a bez slz, což se mi líbilo a bylo to pro mě inspirací.

Myslím, že hned v prvním roce, co jsem byl v invalidovně se mi dostal do ruky román od Franze Werfela: Píseň o Bernadettě. Je to příběh o průběhu zjevení Panny Marie v Lurdech. Příběh o dívce Bernadettě, která milovala Pannu Marii. Tenhle příběh mi byl tak nějak bližší a uvěřitelnější, než příběh Ježíšova evangelia. Když o tom dnes přemýšlím, tak zcela jistě stojí tento příběh v mém životě jako most, po kterém jsem později dokázal přejít k Bohu. Knihu jsem v nadšení vnutil i několika vozíčkářům a vím minimálně o jednom z nich, který se po přečtení obrátil na víru. Ten vozíčkář se jmenoval Petr. Párkrát jsem s ním byl na pivu v Baťáku, dost jsme kouřili a občas si koupili i lahev něčeho ostřejšího. Když jsme se jednou vraceli lehce opivněni z hospody do invalidovny, šli jsme okolo tohoto hořického kostela. Protože byly dveře dokořán, Petr projevil zájem jít se podívat dovnitř. Proč ne. Muselo to být ve všední den těsně pře mší svatou. Tady v kostele bylo pár lidí a já jsem Petra zaparkoval na vozíku támhle vzadu vedle poslední lavice do které jsem si sedl. Na mši jsme to vydrželi asi tak deset minut, potom jsme se na sebe podívali a stejně rychle jako jsme do kostela přišli jsme i zmizeli. Takhle tehdy, někdy okolo roku 1992 tedy proběhla moje první a na dlouhou dobu poslední návštěva tohoto kostela.

Tento nevšední zážitek návštěvy kostela jsem dokonce měl potřebu zhudebnit a v N.V.Ú. tak vznikla skladba pod názvem "New age", kterou později kromě N.V.Ú. hrála i undergroundová legenda GARÁŽ s Tonny Ducháčkem v čele. Dovolím si odcitovat úryvek z textu: "Dneska jsem to zkusil, existovat nějak jinak, dneska jsem to zkusil, začít jinak žít, začít novej život, zkusit chodit do kostela, zkusit přestat kouřit, zkusit přestat pít…, bylo to na houby, aspoň jsem to zkusil, tenhle novej život, rázem se mi zhnusil, chuť žít nějak jinak, už mi nic moc neříká, s cigárem a flaškou, z kostela pryč utíkám..."

Na závěr této první části mého vyprávění se s Vámi ještě podělím o jeden (z mého dnešního pohledu) zásadní zážitek. Schválně jsem si ho nechal až nakonec této první části vyprávění i když se odehrál již v roce 1989 tedy v době listopadové revoluce. Nějak jsem se při tehdejších revolučních výletech do Prahy ocitl v katedrále sv. Víta. Byl jsem tenkrát nešťastně zamilovaný do jedné dívky, která mě nechtěla a byla to právě ta doba, kdy jsem od Abbého dostal knihu Nového zákona a přečetl jsem si evangelium. Měl jsem tehdy nějakou vnitřní potřebu informovat samotného Pána Boha, přímo v katedrále, o mé nešťastné zamilovanosti a neopětované lásce. Dostal jsem od něho zcela jasnou odpověď. Naprosto jasně jsem uvnitř své duše slyšel tuto větu: "Jednou budeš milovat toho, koho opravdu miluješ".

Když mi bylo 24 let tak se v mém životě změnilo mnoho věcí. Nejprve mě přestal naplňovat svět bigbítu a tento můj zájem začal postupně mizet. Do života mi vstoupil jiný svět. Byl to svět japonských bojových umění. Na začátku tohoto nového zájmu byly různé akční filmy, především ty, ve kterých hrál Steven Seagal. Byly to filmy jako: Muž s cejchem smrti, Přepadení v Pacifiku, nebo Těžko ho zabít. To, co mě nejvíce přitahovalo kupodivu nebyla touha naučit se různým chvatům a bojovým technikám, ale lákala mě meditace, zen, budhismus a různé formy asijského duchovna. Aikido jsem začal cvičit v roce 1994 v Hradci Králové a v roce 1997 jsme založili s přáteli oddíl aikido zde v Hořicích, který funguje dodnes. Aikido má zajímavé hodnoty. Při cvičení aikido nejde o to přeprat toho druhého. Aikido je vlastně výuka sebeobrany, kdy k ubránění dojde vždy nějakou šetrnou cestou tak, aby si útočník neublížil. Dají se ve cvičení hledat i určité duchovní hodnoty (harmonie s přírodou a lidmi), ale duchovně více zvídavý člověk začne po čase tušit, že nějaké skutečné duchovní tajemství ve cvičení aikido asi neobjeví. Nicméně i aikido se stalo v mém životě určitým nástrojem pro řekněme zjemnění mojí vnímavosti pro duchovní věci. Bylo jakousi přestupní stanicí na cestě ke křesťanství.

Ovšem největším darem, který Bůh poslal do mého života, aby mě přivedl k sobě se stala moje manželka Martina. Možná to tady teď v kostele a od ambonu zní trochu hloupě jako nějaké přehnané doznání stárnoucího manžela své ženě, ale je to prostě pravda. Ona je ten článek v mém životě, který kdyby chyběl, tak jenom Bůh ví, kde bych dneska byl. Náš vztah se vyvíjel od začátku přímo raketovým tempem. Téměř ihned po seznámení jsme začali žít společně u jejích rodičů, přitom jsme přestavovali v Hořicích starý rodinný domek. Nebyla to jenom Martina, ale byl to i její syn Tonda který mi přibyl jako parťák do života, a v roce 1998 se narodil syn Honza a o rok později jsme se již všichni stěhovali do přestavěného rodinného domku. V době, kdy jsme přestavovali domek jsem začal pracovat v lese jako dřevorubec. Celý rok venku v lese, zhruba pět let po sobě, jsem mohl vnímat přírodu, být v podstatě součástí lesa. Člověku při té krásné lesní dřině a potu také ledacos dojde. Dodnes se setkáváme i s přáteli, které jsem podědil po Františkovi, prvním manželovi Martiny, který tragicky zahynul v horách. Jsou to vesměs skvělí lidé, kteří mě svými postoji, především v druhé polovině devadesátých let také formovali. No a v neposlední řadě přinesla Martina do mého života i novou práci v které jsem se našel. Od konce devadesátých let společně vyrábíme vytlačované perníky z dřevěných forem. Nejprve se to prolínalo s prací v lese a někdy po roce 2000 se perníky staly již naším společným zaměstnáním.

Logicky se nabízí otázka, jak to bylo se svatbou. Ta z různých důvodů (především ekonomických) nebyla. Vše jsme tehdy vyřešili zásnubami, které proběhly po narození syna Honzy jako rodinné setkání s rodiči a příbuznými. A potom jsme tak nějak žili víceméně spokojeným rodinným životem. Měli jsme a stále máme práci, která nás naplňovala a naplňuje, rodiče z obou stran žili a stále žijí také v Hořicích kousek od našeho domu, ale tak nějak oba jsme vnímali, že i přes tuto spokojenost a naplnění nám v životě něco uniká, něco, co nás přesahuje, něco, co je za horizontem našich životů. Člověk různě hledá různé filozofie a učení. Ať už je to aikido, jóga, nějaké léčitelství, duchovní energie…, je přece mraky různých knih a různých učení…, chtělo by to něco vyzkoušet…, něco si vybrat, aby se tak zaplnila v našich srdcích jakási prázdnota a touha po nějakém vyšším řádu a smyslu bytí.

Martina na to přišla o pět let dříve než já. Přes nějaké léčitelské a ezoterické okliky nalezla Krista. To, jak uvěřila ponecháme dnes stranou, protože to je její tajemství, její soukromí a její víra. Ve svém dnešním vyprávění se omezím pouze na fakt, že se rozhodla nechat pokřtít, chodila na přípravu na křest, a protože její křest byl vázán samozřejmě také na církevní sňatek s mojí osobou, aby vůbec mohl být proveden, tak se mě to také týkalo. Proti svatbě v kostele jsem nic nenamítal, ani proti křtu, ani proti tomu že chce chodit pravidelně do kostela jsem nic neměl. Po pravdě jsem celou tu její kostelní aktivitu (jak jsem si to ve své hlavě tehdy soukromě pojmenoval) uvítal. Vzpomínám si, že jsem manželčino obrácení ke Kristu vnímal tehdy tak, že je to vlastně docela fajn, protože našla něco tradičního, něco vyzkoušeného, co se pro manželku vlastně docela dobře hodí. No pro mě pro chlapa by se to samozřejmě asi úplně nehodilo, to dá rozum, ale u manželky se to snese.

No, a tak se tak stalo, že jsem najednou v roce 2007 seděl s Martinou několikrát na faře a tehdejší hořický kněz Adam Depa nás připravoval k uzavření církevně platného manželství. V září 2007 byla Martina v průběhu jednoho obřadu nejprve pokřtěna, potom biřmována, a nakonec jsme společně přijali svátost manželství. Pokud si někdo z vás myslí, že svatba v kostele byla pro mě dostatečným impulzem k obrácení, tak se plete. Nebyla. Ale o tom až po další písničce.

Po svatbě se u nás doma začaly různě objevovat ve větším počtu svaté obrázky. Pod sklem na stole v kuchyni, v ložnici, dokonce i v autě. Začal jsem nejdříve méně a potom více brblat, že by to nemusela tak přehánět. Taky mi začalo lézt na nervy, že chce každou neděli chodit do kostela. Proč zrovna v neděli, když chceme jet na společný výlet, musí jít na mši, když byla v kostele na mši třeba v pátek. Jako kdyby jí to nestačilo. Však by ten kostel nespad kdyby tam jednou nešla. Na okně v kuchyni a postupně i na jiných místech po mě začala pokukovat bible, kterou jsem tu a tam tajně otevřel, aby to manželka neviděla, protože jsem měl potřebu se ujistit, že stojím na správné straně barikády. Listoval jsem oblíbenými pasážemi Starého zákona, jako třeba že Bůh stvořil všechno za sedm dní, nebo že byla úplná potopa celého světa, nebo jak se rozestoupilo to moře před těmi lidmi a oni potom utekli těm egyptským vojákům… Jako všechno moc hezký legendy a báje, ale tomu se přece nedá tak úplně věřit, to bych byl blázen. Něco na tom sice je, ale pro mě to rozhodně není.

To bylo v době, kdy jsem už pár let pracoval jako Ježibaba v Perníkové chaloupce pod Kunětickou horou, aktivně jsem stále cvičil aikido a v tomto směru jsme to s přáteli dotáhli tak daleko, že jsme v Hořicích pořádali mezinárodní semináře, na které jezdili učitelé z Japonska a žáci z celé Evropy. Tonda, syn, kterého jsem vyženil, dával dohromady se svými vrstevníky bigbítovou kapelu a sháněli basáka. Nenapadlo mě nic lepšího než s nimi začít hrát, znovu propadnout kouzlu bigbítu, nahrávat opět alba, opět hrát po rockových klubech atd atd… Kapela se jmenovala Zamčená hlava. Dneska to vidím tak, že název kapely Zamčená hlava docela dobře ilustroval moje tehdejší duševní i duchovní rozpoložení. Ale úplně zamčenej jsem asi nebyl. Pořád jsem tak něco hledal. Myslím, že stojí za to abych vám odcitoval zase jeden text, jedné písně, kterou jsme se Zamčenou hlavou tehdy hráli. Píseň se jmenovala Starej anděl a schválně jestli poznáte, kde jsem pro text čerpal inspiraci.

Starej anděl, nosí brejle, starej anděl, ve tvaru srdce, starej anděl, stojí u dveří, starej anděl, čeká tam na mě, kdysi mi říkal, velký tajemství, a já nevim, jestli mu mám věřit, že budu milovat, toho koho miluju, a že se mi uvnitř, něco rozsvítí…

Slova jednou budu milovat toho koho miluju ve mně rezonují od návštěvy pražské katedrály v roce 1989 až dodnes. Píseň Starej anděl vznikla někdy v roce 2009. Nějak jsem prostě podvědomě vnímal, že na mě kdosi trpělivě čeká za dveřmi mého srdce až mu dovolím vstoupit. Tu trpělivou bytost jsem si pro sebe nazval starým andělem (protože jsem moc dobře věděl, že už tam fakt čeká dost dlouho), dneska vím, že tím, kdo na mě tak trpělivě čekal až ho pustím do svého srdce nebyl starej anděl, ale Ježíš. Já jsem ho ale ještě pustit nechtěl.

Bod obratu, kdy jsem přijal Ježíšovo předlouhé čekání, a pootevřel jsem mu trošku ty zaprášené dveře svého srdce nastal jednoho obyčejného všedního dne, při krátkém rozhovoru s Martinou. Aikido mě už moc neuspokojovalo tak jsem k němu ještě začal praktikovat nějaké asijské cvičení pro posílení vnitřní energie, nebo tak něco, už si přesně nepamatuju, o co šlo. Vím jenom, že jsem to cvičil asi čtrnáct dní a opravdu jsem měl z toho skvělý uvolněný pocit, tak jsem se chtěl o tom s manželkou pobavit jaký jsem udělal duchovní pokrok. To jsem si naběhl. Odbyla mě jednou větou, něco jako že furt něco hledám a po něčem pátrám, ale toho, co tak zjevně leží přede mnou si vůbec nevšimnu. Děsně se mě to tenkrát dotklo. No jo, ale co když má pravdu…

Potom to šlo už ráz na ráz. Měli jsme tehdy hodně práce s výrobou perníků a já jsem si uhnal zdravotní problém. Začal mě bolet loket a asi měsíc a půl jsem nemohl pracovat. Po více než dvaceti letech mě napadlo si znovu přečíst knihu Píseň o Bernadetě. Tentokrát jsem příběh o Lurdských zjeveních Panny Marie četl jinýma očima. Když jsem knihu dočetl rovnou jsem začal znovu číst Bibli a rovnou Nový zákon. Když jsem pročítal evangelia, nehledal jsem v textu důvody proč příběhům nevěřit, ale dělal jsem pravý opak. Hledal jsem důvody proč textu uvěřit. Otevřel jsem se a za pár dalších dní jsem už přistihl sám sebe, jak jsem při cestě z práce navštívil katedrálu v Hradci Králové, klečel jsem v lavici a modlil se otčenáš. Pak jsem šel o Vánocích na půlnoční a začal tu a tam s Martinou chodit do kostela. Vůbec chudák nechápala, co se to se mnou děje. No a v lednu jsem zašel za knězem a požádal ho o křest.

Byl jsem pokřtěn zde v tomto kostele 4. října 2012 na svátek sv. Františka z Assisi. Nebudu už nijak dlouze rozebírat co následovalo po křtu až do dnešních dnů. Chci jenom na závěr říci, že křtem nic nekončí, není nic hotovo, ale je to právě naopak. Křtem Bůh vstoupí do našeho každodenního života a pomalu nás dál a dál proměňuje. Člověk musí dál hledat a objevovat nové způsoby, jak k němu Bůh mluví, a to není vždy jednoduché. Většinou když si myslím, že už je vše na dobré cestě, přijde nějaké moje osobní selhání, nebo nějaká nečekaná událost, která mě přiměje k tomu, abych vše znovu od základů prozkoumal, jestli moje víra stojí na správných základech. Jde o to, abychom lépe dokázali milovat toho, koho opravdu milujeme.

A.V.