Tento text jsem četl v roce 2022 o "NOCI KOSTELŮ" v Hořicích...

Na procházce se psy...

V našem rodinném domě žiju se svojí manželkou Martinou a synem Honzou. Společný prostor sdílíme i s dalšími čtyřnohými tvory, které tak nějak počítáme do rodiny. Jsou to kočky – Mrněna a Bětka, kocour Garfield a také dva psi Čenda a Venda. O těchto dvou štěkacích tvorech bude nyní řeč.

Čenda je čivavák staršího data vydání. Máme ho asi pět let a v té době kdy k nám přišel jsme měli ještě starou fenku, která byla ochrnutá na obě zadní nohy. Čenda od ní rychle odkoukal jakousi pohybovou úspornost a nesmazatelně si vštípil do svojí psí hlavy představu, že pes má ležet celý den v botníku, vrčet a štěkat na kohokoliv kdo se ocitne před našimi domovními dveřmi a co se pohybu týká, tak že se od něj očekává pouze ráno a večer opravdu velmi krátká procházka v doprovodu páníčka, nebo paničky. Čenda váží zhruba dvakrát tolik, než by studovaný veterinář u čivaváka předpokládal. Když naše ochrnutá fenka ukončila svoje pozemské putování tak Čenda byl pár roků v našem domě jediným zástupcem psího stvoření. Situace se změnila loni v říjnu. Pořídili jsme si totiž štěně, které dostalo jméno Venda. Paní, co nám ho na svátek sv. Mikuláše jako vymazlenou nadílku přivezla, tvrdila, že Vendova maminka je čivava liščí a jeho otec je čivava čertí. No, něco na tom asi je. Po půl roce pobytu u nás, rozhodně Venda příliš neokoukal od Čendy nějakou pohybovou úspornost, ale naopak od našich koček převzal umění, že se dá v našem domě ledaskam vyskočit a že tyto skoky lze realizovat i v běhu, či chcete-li v trysku a nejlépe je, když tuto svou pohybovou variabilitu předvádí večer, když se páníček s paničkou chtějí dívat na nějaký film v televizi.

No, není účelem tohoto krátkého vyprávění vyjmenovat všechny veselé psí historky z našeho rodinného domu. Omezím se pouze na situaci, která mě přivedla k jistému zamyšlení a o kterou se chci s Vámi podělit. Tato situace se opakuje každé ráno a jiné to už zřejmě nebude. Ráno chodím většinou s pejsky na procházku já. K účelu psího venčení používáme taková ta samonavíjecí vodítka. Každé z těchto vodítek lze natáhnout zhruba na délku pěti metrů. Vendova role na procházce by se dala shrnout jako – TAHOUN. Čendova role by se naopak dala jednoslovně vyjádřit termínem – BRZDIČ. No a já jsem uprostřed. Jednu ruku mívám nataženou kamsi dopředu, kde se v pětimetrovém předstihu podhrabuje Venda jako býk na koridě a podobně u toho taky funí a táhne a táhne kupředu. Druhou ruku mívám nataženou naopak dozadu, kde opět v pětimetrové vzdálenosti brzdí náš společný předpokládaný pohyb kupředu Čenda, který v lepším případě plní roli šestikilového pytle s pískem a v případě horším hraje roli lodní kotvy od Titaniku. Nedávno se nám takto úspěšně podařilo zablokovat automobilovou dopravu na křižovatce u Volejníků, když Čenda velmi precizně a velmi zdlouhavě očuchával patník na jedné straně silnice, zatímco Venda vykonával svou značkovací potřebu již na popelnici vzdálené kdesi na horizontu před námi. Ke cti Čendy nutno dodat, že občas přepne z role kotvy, či pytle s pískem do role – no tak já teda dopředu pudu no… No ale když už se rozhodne, že jako dopředu půjde tak absolutně nesnáší, když ho chci urychlit a trochu ho popotáhnout, aby jako zrychlil. To se okamžitě přepíná do pytlíkového, nebo rovnou kotevního režimu. Takže jediná možnost, jak realizovat naší společnou procházku je, že se musím obrnit trpělivostí a být velmi asertivní vzhledem k jejich psím potřebám.

Tato situace, kdy Čenda a Venda jdou se svým páníčkem na procházku mě přivedla k jednoduché teologické úvaze. Podobně jako tito dva psi mají mě za svého pána a je mezi námi určitý přátelský vztah, či chcete-li pouto tak já jako křesťan mám také svého Pána. Jsem ve vztahu s Bohem a ten to se mnou také nemá vůbec jednoduché, tak jako já to nemám jednoduché se svými pejsky. Bůh by také jistě chtěl abych chodil po jeho cestách, podle jeho představ a nedělal okolo sebe zbytečné problémy. Měl bych radostně vykračovat vedle svého Pána a ideálně ho poslouchat na slovo. Ale já to dělám dost často jako to dělá Čenda se mnou. Prostě se mi nechce. Jsem línej a místo modlitby si radši pustím v televizi fotbal. Ne, Pane, teď nikam nepůjdu, možná potom a jenom na chvilku. A hlavně mě Bože do ničeho nenuť, nebo se šprajcnu úplně. A někdy to mám zase jako to má Venda. Jako iniciativní a aktivní blbec běžím kdesi na horizontu před mým Bohem a táhnu Pána někam, kam bych chtěl prvoplánově jít, protože mi to přijde jako správné a užitečné, ale co si myslí vlastně On? Kam by On chtěl abych nasměroval svůj život? Sotva něco od Něho zahlédnu, tak už si myslím, že všechno vím a že to nějak zvládnu sám. A tak mu buď utíkám, anebo jeho plány naopak brzdím…

Bůh to s námi nemá vůbec jednoduché. Přitom pouze On ví, co je pro nás dobré a snaží se nás vést. Možná ho v jeho snaze brzdíme, možná ho předbíháme, ale málokdy ho posloucháme. Tak jako já trpělivě čekám až se Čenda pohne, tak Bůh trpělivě čeká, až se pohnu já. A jeho trpělivost je bezesporu větší než ta moje. Jeho láska ke mně je absolutní a proto Bůh velmi trpělivě čeká, až se konečně rozhodnu a pozvednu k Němu nejenom své oči, ale především srdce a nechám se od něho v klidu a pokoře vést svým pozemským putováním. Můj Bože, dej mi, prosím, sílu, ať to zvládám lépe.

A.V.