Puklina

Mám potřebu chodit, potřebu pohybu, potřebu změny. Mám potřebu být v proudu. V proudu myšlenek, které dotírají jak vlnky při přílivu...

Mám rozpůlené srdce Pane. Racek potichu přelétl okolo, aby nerušil ventilátor mých podnětů. Tvé Trojjediné Srdce dávno puklo... Dávno se rozbilo naší nerozhodností. Vlastně mojí nerozhodností (každý ať si to srovná sám).

Tu rovnou a čistou puklinu, tu rozpolcenost ve věčnosti, ten čistý lom Tvého Trojjediného Srdce, které Ti puklo Pane, když jsme Tě zklamali a stále zklamáváme. Ta puklina Tě bolí a je tu pro nás, abychom v ní nalezli úkryt.

Tentokrát okolo prolétla holubice. Tentokrát okolo prolétl život a radost. A já konečně začínám chápat, že bolest, kterou pro nás neustále prožíváš, přijímáš s velkou radostí a dychtivostí, protože miluješ člověka. 

Miluješ člověka a nikdy to nebude jinak.

Ventilátor jsi vypnul, vlnky přílivu jsi utišil a rozžal jsi světlo. 

Světlo vidím zřetelně v lesklém odrazu a Ty čekáš jestli se zvednu a vejdu do něho...

A.V.